Puberťáci 2
Otevřu dveře pokoje a ladným krokem scházím dolů. Asi jsem jako magnet na oči a všichni se na mě dívají. Bojím se, abych nezakopla. Sejdu poslední schod a jdu si pro pití.
Koukám po místnosti na spousty neznámých tváří. Od nás ze školy nikdo, tedy jen Míša, která nalévá společně s Benem pití. Oni spolu chodí?
Když na mě přijde řada, zadívám se mu do očí a objednám si nějaký koktejl. Nepoznal mě, ale když mi podává pití přejedu svými prsty přes jeho a on se mi podívá do očí.
Když odchází Míša se na mě dívá jako na vetřelce. Když se otočím znovu a usměji se na něj, vypadá, jako zuřící monstrum. Než se otočím hlavou zpátky, omylem vylije pití jedné dívce a Míša mu jednu vlepí. Možná jsem zlomyslná, ale tohle mě prostě baví.
Co teď? Možná bych se mohla s někým seznámit, protože tu nikoho neznám. Lindo, kdepak jsi?
Mají velký dům a nemůžu ji najít. Není v hale, obýváku, kuchyni a ni na záchodě či v koupelně. Zajdu i nahoru do pokoje a tam také není. Docela o ní začínám mít strach!
Vyhlédnu si jednu dívku, kterou jsem s ní naposledy viděla: “Ahoj. Já sem Kristýna…. Chci říct Jasmína. Neviděla jsi Lindu? Nemůžu ji najít!”
Málem jsme prozradila mé jméno!
“Divný jméno. Ne, neviděla. Ale také ji hledám. Musíme jí dát ještě dárky a ona se klidně vypaří!”
Vážně milá, vypadá i lépe na pohled. Vážně tu není a to jsem se ptala už deseti lidí. Nezbývá nic jiného než zajít za Benem, ale musím opatrně. Neprozradit se slovy, ale on mě jako Kristýnu nikdy moc nezkoumal a celkem se divím, že mě nehledá, protože já se nepřehlédnu. Tedy jako normální Kristýna. Těžko říct co je normální.
Pochybuji, že bude ještě s Míšou nalévat pití, mužský jsou dost urážlivý. No, ale on je asi vyjímka, protože spolu tancují na pomalou písnička. Co teď?
Pomalu se k nim propletu. Vezmu ho za ruku a odtáhnu pryč. Ani se nebrání, nechtěla bych být v Míšiny roly. Ta na mě jen kouká a nemůže se vzpamatovat.
“Copak chceš krasavice?” optá se mě.
“Promiň, že si to za mě schytal, ale Linda zmizela!”
Je tak krásný, nikdy jsem si toho nevšimla! Možná na něj teď koukám jinýma očima.
“No, nejspíš je zalezlá s tou svojí děsnou kámoškou Kristýnou. Ještě jsme jí tu neviděl!”
Trochu ve mně hrkne, ale nedávám nic vědět.
“Ne. Byla jsem všude, ale nic!”
Teď se trochu zamyslí.
“Dívala si se vážně všude? Třeba je někde v ložnici.” přidá k tomu takový šibalský úsměv.
“To není vtipné. Prostě se ztratila. Si její starší dvacetiletý bratr, tak bys o ní mohl mít alespoň trošku strach, nemyslíš?”
“Jak víš kolik mi je?”
Další chyba!!!
“No, říkala mi to, jsme spolužačky a kamarádky ze základky.”
Ani není možné, že mi věří.
“Aha, že si takovou krásnou holku nepamatuji z jejích třeba oslav, když jí bylo čtrnáct. Nebudeme to řešit. Jdeme jí hledat spolu!”
Vezme mě za ruku a táhne za sebou a ptá se všech známých a především kluků, jestli jí někdo někam nezatáhl. Ale nic, nikdo jí neviděl a popravdě nikomu nechybí. Asi se sem přišli jen tak bavit a ulít ze školy. To já vlastně taky.
I když jsem mu několikrát říkala, že jsem byla všude, opět jsem prošli horní i dolní patro a opravdu jako by se propadla do země. A teď jsme byli oba dva tak nějak nervózní.
Ben vypnul hudbu a bylo jasné, že se na něj každý otočí.
“Nerad ruším, ale myslím, že by jsme měli popřát naší oslavenkyni. Tak kde pak tě máme?”
Vymyslel to tedy šikovně, teď se musí ukázat. Všichni začali tleskat a začali si vzpomínat, proč tu vlastně jsou. Ale Linda nikde, není tu, to by nezmeškala.
“Tak kde jsi? Nestyď se?” zkoušel to podruhé, ale když jsem tam stáli přes pět minut, všichni si uvědomili, co se stalo. Sama by ze svých narozenin nezmizela. Taková není, znám ji dostatečně dobře.
“Tak to vypadá, že budeme muset zahájit pátrací akci! Projděte prosím všichni dům a dokud jí nenajdeme, hudbu nezapnu.”
Jak může být někdo tak bezohledný? Zůstalo tu jen tak deset lidí a začalo ji hledat.
Jejich dům je sice opravdu velký, mají tu spousty místností, dole halu, obývací pokoj, kuchyň, jídelnu, pracovnu a pokoj pro hosty. Nahoře ložnici, dva pokoj a obrovskou koupelnu. Moc hezký barák, ale sama bych se v něm bála. Přeci se v něm ale nemohla ztratit?
Po hodině jsme prohledali i zahradu a nic, proto David poslal všechny domů, ale přeci jen bylo teprve jedenáct a já mám školu do dvou…
“Můžu tu zůstat? Naši by mě asi seřezali!”
Nemá nic proti, ale tedy být tři hodiny s někým, koho podle něho vlastně neznám. No, nevím.
“Hele, teď jsem si uvědomil, že ani neznám tvé jméno. A znáš tu její kámošku tu Kristýnu? Nějak se taky vypařila!”
Co teď?!
“Já jí neviděla. Ani jí pořádně neznám. A jmenuji se Karolína.”
No, celkem podobné, alespoň to nezapomenu. On mě vážně nepoznal!
“Slyšíš to? Někdo je nahoře?!” Straší se Ben.
Hlavně aby nešel do koupelny, mam tam ještě věci a tašku do školy, kterou si musím vzít!
“Já? Ne, nic tam není. Nestraš se! Zapneš už muziku?”
Nenechá se odradit a jde do pokojů, ale nic. Možná jen záclony z otevřeného okna. Jak jen se dostanu domů? Linda musí přijít!
“Já ti to říkala, jen se ti to zdá. Dojdu si nahoru odskočit.”
Nemá nic proti, ani se neptá, proč ne tady dole. Opatrně vejdu do koupelny a poberu si své věci do batohu. Nejraděj bych teď zmizela. Skákat na podpatcích a nebo bosá opravdu nechci, leda že bych se převlékla za Kristýnu…
Jak jsme myslela, tak taky učiním, zamknu se a začnu se odličovat a převlékat zpátky do pohodlných kalhot a mikiny. Otevřu oknu a začnu slézat po okapu. Ještě že nás to na tom skautovi učili, jinak bych si dost namlátila.
No jo, prý talent, ale v jedenácti letech mě to přestalo bavit a začala se věnovat mě. Nejen se starat o to jak vypadám, ale začala jsem chodit tančit, cvičit a byla jsem prostě holka.
A tak jsem se nějak rozdvojila, bála jsem se , co by na to řekli ostatní a tak jsme dělal jen proměny v létě na táborech, když mě nikdo neviděl, nikdo kdo by mě znal.
Pak přišla k nám na školu Linda, kterou jsme potkala na táboře a divila se, jak vypadám, protože mi bylo už třináct, když se přistěhovala. Byla to holka s kterou jsme si rozuměla, byli jsme velké kámošky, ale pořád to mezi námi tak nějak skřípalo, hlavně když jsem jí přebrala kluka.
Celou cestu jsme přemýšlela coby kdyby a málem jsem snad byla doma, ale uvědomila jsem si, že by to na mě sousedka práskla, že přijdu o dvě hodiny dříve. Tak to vypadá, že budu sedět na schodech, ale chce se mi něco dělat, štěstí že je pátek a já mohu někam vyrazit.
Už se mi vytrácí z hlavy Lindino ztracení, ale třeba to prostě nevydržela a schovala se třeba ve sklepě. No jo, my se nedívali do sklepa, ale já za Benem teď jít přeci nemohu, vše bych prozradila.
A proč jsme vlastně nezavolala Lindě na tajný mobil? Kdyby někdo nebyl v obraze- tajný mobil máme jen mi dvě. Z brigády jsme si koupili dva stejné telefony a snažili se mít podobná čísla a celkem to vyšlo, ale tři poslední čísla jsou rozdílná, ale o tomhle nikdo neví. A velké pravidlo je, že se o něm nikdo nesmí dovědět a musí ho nosit stále u sebe, měla sem ho i před chvílí v kapse u sukně.
Vezmu telefon a displeji se mi objeví zmeškané volání. Ona mi třikrát volala! Co je jí jen mohlo stát? vytáčím její číslo se strachem: “Lindo! Já o tebe měla takový strach a Ben taky!”
“Nemusíš se bát. Jsme v naprostém pořádku a moc se mi tu líbí.”
Kde může být?
“A kde jsi? Přijdeš ke mně?”
“Ne, už nikdy nepřijdu. Odjela jsme s Tomášem, víš koho myslím. Bydlí v Krkonoších a já chci bydlet s ním. Je mi přeci už sedmnáct a našim to nějak řeknu, bude jim to jedno. A poznal tě brácha? Mohli by jste se dát dohromady, moc bych si to přála.”
Tak já se tady o ní bojím a ona si odjede s Tomem někam do tramtárie! No jo, celá ona, ale chodí spolu už skoro rok. Není jí ale osmnáct? Copak to se může?
“Nepoznal. Je fajn, ale nemůžu s ním chodit jako Karolína- to jsem si vymyslela- a přes týden ho nevidět, protože jsme Kristýna!”
To ona ale neřeší, podstatný je výsledek, prý by měl být dnes v nějakém klubu, tak se tam mrknu, za pokus nic nedám.
Konečně jdu domů, protože sousedka šla s košem, ale stihla jsem se naštěstí schovat. Je to hrozná drbna, někdy se to nedá ani vydržet a táta na ní vyletěl, ať prý si hlídá ty svoje kočky. Mimochodem, má jich deset. Smrdí to po celém domě.
Doma jsem celé odpoledne sama, protože brácha je na kolejích v Ostravě, máma dneska bude u kamarádky a táta v práci, jako obvykle.
Je to skvělé plácnout sebou na gauč nebo na postel a sedět si tam a neslyšet ty připomínky, že bych si měla umýt ruce a převléknout. Pak si zopakovat do školy a po večerníčku jít spát.
Je divné, že mi nedělá hlavu, že Linda vlastně jakoby emigrovala do jiného kraje. Ale v jednom měla pravdu: rodičům to bude vlastně fuk!
Tak co dneska na sebe? Smůla je, že se musí jít převléknou zase ve sklepě a když se vrátím to absolvovat ještě jednou. Dám si do batohu potřebné věci jako je oblečení a zkrášlovadla.
Pak jdu přemluvit mámu: “Můžu jít k Lindě na nějakou oslavu narozeninovou? Pyžamová párty, ale nespí se tam.”
Klidně bez řečí svolí, Linda je svaté dítě, které rostou růžky.
Musím dávat pozor, aby naše sousedka nešla “neplánovaně” pro brambory, ale pochybuji, když je osm večer, to už dávno chrní.
Rychle zamknu a začnu se převlékat. Nejdříve zase nalíčit a učesat, tedy spíš rozpustit vlasy. Pak sukni, nové triko a mikinu. Schovám batoh a nazuji boty. Hlavně nezapomenout vzít klíče a peníze a nejít domů oblečená.
Nasednu do autobusu, v kterém jsem jen já a hrstka bezdomovců. Vím, že za to nemůžou, ale hrozně to tu smrdí.
Před klubem stojí spousty lidí a jistě jich bude hodně i uvnitř, těžko říct, zda ho vůbec najdu a také se mi nechce stát fronta. Ještě že dovnitř pouští nějaký chlap.
Zajdu ladně k němu a položím mu ruku na rameno, začnu se kolem něho lísat.
“Myslíte, že by nešlo nějak zařídit, aby mě sem pustili?”
Jen se šibalsky usměje a pustí mě. Chudinky holky, které stojí za mnou.
Jak jsme čekala, klub je narvaný k prasknutí. Naproti mně je pódium, kde je mixovací pult společně s DJ Petrem, který hraje po klubech, kam většinou chodím. Nalevo jsou stoly, kde se objímají zamilovaní, nebo sedí party mladých lidí. Napravo je bar, kam zamířím i já: “Co by jste mi doporučil?”
“Hm, nějaký koktejl. Třeba nějaký exotický?” usměje se na mě číšník. “Má ráda vodku s džusem!” ozve se za mnou a tam stojí Ben. “Ahoj!” pozdravím ho a políbím na tvář. “Co ty tady?” hraji překvapenou. “Volal jsem Lindě a ta mě strašně dlouho přemlouvala, abych sem šel a bez Míši, teď už vím, proč.” Usměje se na mě a posadí se vedle mě. “Co s ní vlastně je?” zeptám se a trošku si sním začínám hrát. Položím mu roku na moji nohu a on pomalu začne chápat. “To nevím… ale mohl bych ti to třeba povyprávět u mě doma.” Mrkne na mě, ale já ho nechám schladit, takhle daleko nechodím. “To zní sice lákavě, ale to by jsme nestihli, já musím za chvilku domů.” Řeknu a mám se k odchodu. “A uvidíme se ještě někdy?” zeptá se s jiskrou v očích. “Budu tu příští pátek!” Znovu ho políbím, ale tentokrát na ústa. Tohle bych mohla dělat celou věčnost. “A dřív by to nešlo?” přemlouvá mě “Zítra pořádám večírek, protože za týden už začínají prázdniny, tak by ses mohla stavit.”
“Promyslím si to…” řeknu a tentokrát opravdu odejdu….
Určitě půjdu, ale nejdřív si budu muset pořídit něco nového na sebe. Mají bazén a jestli to má být oslava léta, plavkami nic nezkazím….
