Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.

Domů jsem se vrátila až za tmy. Celou dobu jsem loudala po městě, ale stejně jsme tomu nějak nemohla uvěřit, po tom všem, co na mě byla sestra tak hodná, já se zamilovala a tak všechno to na mě dolehlo. “No to je dost!” vynadá mi máma už ve dveřích a výjimečně vstane od televize i táta a hraje si s mamkou na vzornou rodinu. Nikdy takový nebyli a zrovna teďka na to dostali chuť. “Zdržela jsme se u Markéty!” houknu na vysvětlení a snažím se zmizet do pokoje. Uleví se mi, když tam neuvidím Janu. “To tak!” řekne a posadí se naproti mé postele. “Vy jste si s Janou něco udělali? Poslední dobou jste spolu přece docela vycházeli ne? A dneska ráno zmizíte…. Vrátí se Jana, která zabalí kufry a s ahoj odejde s nějakým klukem- prý na chatu. A teď ty- máš rudý oči, napuchlé tváře a obě mlčíte jak hrob!” teď už máma opravdu ztrácí nervy. “Mami! To co se dneska stalo Janě nikdy neodpustím a tobě do toho nic není!” hodím na zem bundu a zapnu nahlas písničky od Rihanny. “Jak myslíš…. Jo a volala ti Markéta..” Co? Ona mi volala? Ona mi odpustila? Snažím se na sobě nedát znát menší vzrušení… “Vážně? A co chtěla?” zeptám se a převléknu se do domácího. “Nic, jen že jí máš pak zavolat, aby jste si to všechno vysvětlili.” Vstane a zavře za sebou dveře.

Kruci! Chtěla bych všechno rozházet, všechno zničit a zaspat těch pár posledních dní! Přeci jen pro to můžu něco udělat! Vezmu všechny věci, které jsme od sestry dostala a začnu je všechny trhat a teprve když nic nezůstane v původním stavu jsem uklidněná. Pak vezmu telefon a vyťukám číslo, které znám nazpaměť. Sednu si na koberec a čekám dokavaď to nevezme. “Jitko, jsi to ty?” řekne Markéta. Když neodpovídám tak pokračuje: “Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála! Přece se nerozejdeme jen kvůli tvé sestře…Ne, nic neříkej, já už to všechno vím.” Když slyším, že mi všechno odpustila chce se mi brečet. “Já… myslela jsem, že jsi na mě naštvaná, já nic nevěděla, všechno si na mě vymysleli!” začnu jí vzlykat do telefonu. “Jitko, uklidni se. Já na tebe vůbec nejsme naštvaná, proč bych vlastně byla. Víš co? Zítra na tebe počkám jak půjdeme do školy a všechno si řekneme, jo? A už nebreč.” Snaží se mě utěšovat a já nakonec svolím a dojdu si opláchnout oči.

“Dáš si něco k jídlu?” zeptá se mě mamka, když mě zastihne v koupelně. “Ne, díky.” Odpovím a zajdu si do pokoje připravit do školy. Teď musím začít úplně jinak. Nesmím nechat Janu v domnění, že vyhrála. Zítra s Markétou něco vymyslíme a může se těšit na pomstu.

Ještě nikdy se mi takhle dobře neusínalo. Možná bych měla smutnit, ale já se těšila, jak dáme všechno do pořádku, jak se pomstím…

2.

“Ahoj!” pozdravím Markétu, která nedočkavě čeká před domem. “No sláva, jdeš pozdě!” naoko mi vynadá. “Vážně? Asi nám jdou špatně hodiny.” Snažím se vymluvit, ale to už jdeme kolem náměstíčka a díváme se na výlohy obchodů. “Koukni!” zastaví mě Markéta. Zastaví se u nové cedule modelingové agentury a začne číst nahlas: “V sobotu se koná v obchodním centru modelingová show, která je spojena s castingem na post nové moderní tváře našeho města. Proto prosíme, aby se všechny dívky, kterým je kolem patnácti a mají špetku sebevědomí dostavili a zkusili štěstí.” když to dočte, je celá nadšená a podívá se na mě. “Ne!” odmítnu. “Proč ne,” přemlouvá mě “Byla by to skvělá příležitost jak ukázat, že jsi kus a že udělal chybu, když se s tebou rozešel! A taky splňuješ všechny požadavky! Je ti patnáct a odvahu taky máš!” Chvilku o tom přemýšlím, ale nakonec to zamítnu. “To nejde! Koukni jak vypadám: oblečení nic moc, v obličeji nejsme nikterak výrazná a o vlasech ani nemluvím. Barva seschlí slámy a délka… prostě to nejde!” argumentuji. “Neříkej nesmysli! Máme ještě pět dní, oblečení se dá koupit, nalíčíš se a když si zajdeš ke kadeřnici tak budeš celá miss.” Zasměje se, ale pokračujeme v cestě do školy, kde už čeká hluk těch nedočkavých, kteří se bojí, že jim za prázdniny zakrněl mozek. My, kteří ho podle učitelé nemáme je to jedno a tak nás pár minut nezabije.

Největší krasavice školy nemluví o ničem jiném než o té soutěži. Každopádně se už každá pečlivě připravuje. Vymýšlí nové modely: se sukní, s kalhotami nebo společenské šaty. My ostatních si z nich děláme každopádně srandu, ale tím víc mám chuť je porazit.

A Markéta si toho nejspíš všimla a tak když kráčíme cestou domů má na mě spousty otázek: “Tak jdeš do toho? Jestli jo, tak mi to musíš hned říct, protože tě musím na pátek objednat ke kadeřnici, ve čtvrtek nakoupit nějaký šatečky….. No, já vím, jsme otravná, ale je toho tolik…. No, každopádně si to rozmysli a zítra to všechno probereme.” řekne nakonec.

Sice ještě na oko hraji tak trochu nedostupnou, jsem už rozhodnutá, že do toho půjdu, ale nejdřív musím z mamky vyloudit penízky na kadeřnici a už zmiňované šatečky. Jenže to bude složitější, protože mámě nemůžu říct, proč je chci. Mám toho v hlavě tak moc, ale jen ne učení, na které mamka hned upozorní, když otevřu dveře do kuchyně a chci si dát něco k jídlu. “Co bylo ve škole? Jistě vám dali hodně učení, neměla by si věci odkládat až na poslední den…. No tak posloucháš mě?”

Sice přikývnu, ale nedávala jsme pozor… Nikdy jsem mámu o nic neprosila, vlastně jsme se vždycky spoléhala na ségru, která byla skoro pryč a tak mi tam občas něco nechávala.

“Ty něco potřebuješ?” kapituluje nakonec mamka a sedne si naproti mně.

“Potřebovala bych něco půjčit,” začnu teda zezačátku a v hlavě si počítám ty obrovské sumy a zastavím se nakonec až na čtyřech tisících. “ale problém je v tom, že je to takový tajný a navíc to stojí celkem dost peněz.”

“Co? No, něco málo bych ti půjčit mohla, když jsem Janě dala než včera odjela… Tak kolik?” nadechne se a začne hrabat v peněžence…

“No, tisíc korun už mám našetřených… takže tři tisíce?” usměji se na mamku, která má lehce rozpačitý výraz, ale nakonec mi dá slibovanou částku a já jsem víc paf jak ona. S díky a pusou odejdu a hned jdu telefonovat Markétě: “To neuhodneš, co se právě stalo!” začnu hned “takže za 1. To teda beru a za 2. Ve čtvrtek jedeme do Plzně na nákupy, protože tady budou nakupovat všichni! Ve větším městě bude jistě větší výběr!” mám z toho obrovskou radost.

“super! To jsme ráda… Hned tě jdu objednat k sestře, ta ti udělá perfekt hlavu a taky tam s námi bude v sobotu a bude ti dělat vizážistku. Právě dostudovala a tak ti může pomoct i s výběrem šatů.”

“A to jen tak?” jsem úplně překvapená.

“No, pod podmínkou, že kdyby si vyhrála, tak ji budeš angažovat za osobní asistentku.” Uchechtne se a po dalších dvaceti minutách náš rozhovor skončí.

3.

V pátek se probudím a zaslechnu, že v kuchyni je už celkem hlušeno, ale tenhle den mi nikdo nemůže zkazit. Nejenže dneska můžu vstávat až v devět, ale taky že jde nakupovat ty šaty. V poledne máme sraz na nádraží, kde se pro mě staví a pojedeme autem do Plzně. Povedlo se mi objednat se k doktorce na preventivní prohlídku a tak už nemusím do školy.

Možná jsem se mýlila, že mi nikdo nemůže zkazit náladu, protože u stolu sedí Jana a drží za ruku Davida. Spokojeně si snídají a mé přítomnosti si všimnou, až když si sednu vedle nich s kakaem v ruce. Jana se mě úplně lekne, ale nic neříká takže konverzaci musím začít já: “Taky tě ráda vidím sestřičku.” Zašklebím se na ní, ale ta mi to oplatí: “však vidíš, zamilovaně,” mrkne na mě “ráda bych ti představila mého nového přítele, ale řekla bych, že ho už znáš.” Dokončí a políbí ho. Spokojeně se usměje, ale když zamířím pohledem na Davida, uhne. Chvilku přemýšlím co říct a nakonec přeci jen něco vymyslím: “Já? Ani nevím jestli ho znám…. Znala jsem jednoho a byl mu hodně podobný, ale nakonec se z něj vyklubal pěkný hajzl, tak si dej pozor, třeba je stejný.” Usměji se zase a já vstanu od stolu.

Zavřu se v pokoji a začnu si připravovat věci na nákupy, přespání u Markéty a můj velký den. Přespím u nich, aby mě Jana neviděla a pěkně jí to naservírovala. Plánujeme zkrášlovací večer, ale nejvíc se těším na ty nákupy, ale teď musím zdolat ještě návštěvu doktorky, které nechodím moc ráda, ale na sobotu potřebuji lékařské osvědčení.

Všechno jsme si pečlivě prostudovala na Internetu. Sraz je v osm hodin, kde si nás všechny za psají, pak do desíti vyberou dvacítku nejlepších, které pak mají tři hodiny na připravení nového účesu , nalíčení atd. pak je představení v sukních, promenáda v plavkách- z té mám trochu obavy- oblečení na volný čas a rozhovor s jedním porotcem a nakonec společenské plavky a korunovace.

Do tašky přibalím oblečení na spaní a nějaké hygienické věci, bez kterých se neobejdu., zbytek prý obstará Markétina sestra Míša a nesmím zapomenout na peníze. Míša sice říkala, že si není jistá, zda to vystačí, ale nějak to prý zmákneme….

Obléknu si těsné džíny, které si ohrnu, aby mi byli vidět nové boty, které mi dala Míša. Vezmu si kratší mikinu s kapucí a pod to kratší topík. Vlasy sepnu do drdolu a oči načerním. Přes rameno hodím tašku. Holky mi radili, ať začnu od začátku a to i v normálním životě, prostě se umět reprezentovat.

David a Jana pořád sedí u stolu v kuchyni a tak si schválně dojdu ještě pro pití. Dám si pořádnou péči s chůzí, abych na jehlách nezakopla- přeci jen jsme si na ně ještě nezvykla. David po mě hodí pochvalný pohled a Jana po něm šlehne očima a na mě posílá hory a blesky. “Stalo se něco?” usměji se na ni a sehnu se pro láhev s pitím a přitom se otřu o Davida. “Zdá se mi to, a nebo jsem je viděla u popelnice?” zasměje se. “To jsi tak všímavá? No jo, já zapomněla že tam chodíš celkem často! Tak běž, než přijedou popeláři!”

Ladnou chůzí odkráčím zpátky a pak ještě mrknu na Davida, který ze mě nemůže spustit oči.

A není jediný. V autobuse se mě snaží sbalit dva dědově, z čehož mám strašnou srandu, ale snažím mít nasazený vážný výraz, jako nějaká popová hvězda. Na konečné vystoupím a vejdu do budovy, kde to zapáchá lékařským odérem. Přesně takhle to je cítit i v učebně chemie. Vejdu do čekárny, kde už je pár dětí a taky spolužačka, která jde nejspíš také pro lékařské povolení. Sednu si vedle ní a pozdravím jí. Mezitím položím tašku vedle sebe a dám ladně nohu přes nohu. Linda, jak se jmenuje, na mě kouká s otevřenou pusou: “Jitko? Co ty tu děláš?” zeptá se. “Řekla bych, že to samí jako ty.” Usměji se na ni. “Co? Ty budeš taky soutěžit?” zeptá se a je mírně nervózní. Linda je totiž nejhezčí holka ze školy a řekla bych, že i z celého města a tak ji celkem rozhodím. “A proč ne?” Vezmu si tašku zase na rameno, vstanu a zaťukám na ordinaci. Jdu pozdě, ale sestřička mě pustí dřív než všechny ostatní, protože doktorka je má teta, už jen proto tam tak nerada chodím. “Ahojky,” pozdravím ji a pověsím si mikinu na věšák. “přišla jsme si jen pro razítku, nebudu tě zdržovat.” Usměji se na ni a vyndám si formulář. Teta si sundá brýle a pečlivě si mě prohlédne a nakonec zkonstatuje, že šaty opravdu dělají člověka. “Posaď se,” pobídne mě. “Tak co potřebuješ?” podám ji papír a ona si ho rychle pročte a nakonec podepíše. “Díky.” řeknu ze slušnosti a zvedám se k odchodu. “Tak ty budeš taky soutěžit?” zdrží mě otázkou. “Budu…. Je to pro mě hodně důležité.” Řeknu a už sahám na kliku. “Aby si ale nebyla zklamaná… Ve městě jsou tři dětské ordinace a u mě je na dnešek objednaných dvacet dívek… může se jich tam přihlásit až padesát nebo víc.” Snaží se mi promlouvat do duše. Neodpovím a stejně spokojeně jako jsem přišla i odcházím. “Uvidíme se zítra.” Mrknu na Míšu, která je celá naštvaná.

Jo jo, začíná se mi tenhle život líbit. Mám ještě hodinku času a tak zajdu omrknout stav v obchodním centru. Jak jsme odhadovala, většina holek dnes kašle na školu a tak většinu najdu v obchodím centru a každá se snaží ulovit ty nejlepší kousky. To já budu za chvilku v Plzni a budu mít daleko větší výběr ze značkových částí a společenských šatech. Chvilku se kochám na pohled spolužaček, jak se perou o zlatavé šaty bez ramínek. Nutno uznat, že jsou opravdu krásné, ale ani jedna je nedostane, jelikož zasáhne prodavačka a vyprovodí je z obchodu. Tak ty se mohou se soutěží rozloučit, leda by doma měli šaty do tanečních. Najednou sebou trhnu, protože mi někdo zaklepe na rameno. Otočím se a spatřím Davida, který je tu sám, kupodivu. “Ahoj!” pozdraví mě a já mám najednou zase tu trému, jako před prvním rande s ním. “Potřebuješ něco? Na někoho tu čekám!” zalžu, ale opravdu spěchám, za dvacet minut mám být na nádraží. “Copak? To sis našla za ani ne týdne náhradu?!” vyjede na mě jako když pes ztratí oblíbenou kost. “Jak za tebe? Jak ses zachoval…. No, ani jsme spolu nechodili, byli to jen zatracený tři nebo čtyři dny.” Vyjedu na něj a mám se k odchodu, ale ještě mě stihne zadržet rukou: “Nebyl to můj nápad, Janča se chtěla jen pobavit!” podívá se mi do očí a já mám chuť mu odpustit, ale je na to už moc pozdě…. Vykroutím se mu a spěchám na nádraží, kde na mě čeká auto a Jana s Míšou, moje auto do budoucnosti…

4.

“Ahojky!” pozdravím holky a sednu si na zadní sedadlo vedle Markéty. Stejně hezky mě pozdraví i oni a Míša zamíří na dálnici. Cesta nám bude trvat tak třicet minut, takže si sundám mikinu a tašku hodím do zadu. Ve městě bude stejně potřebovat jen peníze. “Máš všechno co jsem ti říkala?” zeptá se Míša. Tuhle soutěž bere vážněji než já. Vlastně ona mě objednala ke kadeřnici, ona mi vybere oblečení a nalíčí mě, ale já ji důvěřuji. “To víš že mám… na tenhle den jsme se strašně těšila….” Řeknu a převyprávím jim, co se mi dneska všechno přihodilo a když domluvím, zaparkuje Míša na náměstíčku před obchodem se společenskými šaty. “Vystupovat!” zavelí Míša a sama se suverénně vydá do obchodu, kde se pozdraví s prodavačkou- její kamarádkou. “Tak tohle je Linda- má kamarádka ze školy. Zařídila nám tu padesáti procentní slevu, takže koupíme dvoje šaty- pro jistotu a taky nějaké doplňky.” Vyjasní nám situaci a vrhne se k šatům a já na ní jen koukám a zkouším všechno, co mi podává. Nejprve není spokojená: “Tyhle ne…. Divná barva a moc ti nesedí k postavě…. Máš ji takovou ženskou, chtělo by to zvýraznit tvoje křivky…” říká si pořád a Markéta si zatím listuje v časopise. “To jsou oni!” vykřikne nakonec Míša a honem mi nařizuje, ať si je zkusím. Jana i Marta se přestanou věnovat své práci a čekají, až vylezu z pod závěsu. Musím uznat, že i mě se šaty líbí. Jsou béžové, bez ramínek a v oblast prsou nařasené. Pak úzké a dole rozšířené, takže mi nejsou vidět nohy…. To jsem si teda myslela, ale když uděláte krok, hladká látka vám sklouzne z nohou a objeví se rozparek mezi nohami, který je až do polovin stehen, prostě pohádka. “Krása!” zanotují si holky a já vyčaruji úsměv. Míša ještě přispěchá s botami. Béžové sandálky na podpatku, jsou sice páskové, ale ozdobou jsou opět béžové šňůrky, na kterých jsou připevněné stříbrně se lesknoucí kamínky. Nasadím si je a šňůrkami obváži dolní část nohou. Chci se ukázat v celé kráse, ale Linda mi ještě podá stříbrné visací náušnice. Líbil by se mi i náhrdelník, ale prý by to bylo už přeplácané. Vstanu a projdu se kolem zrcadel, málem bych se nepoznala, jsme prostě jak princezna. “To je bomba!” raduje se Markéta. “Tak tyhle nikdo tutovka mít nebude. V obchoďáku jsou všechny šaty na jedno brdo. Musíš vyhrát!” obejme mě Míša, ale hned se odtáhne, abychom je nezmuchlali. Linda nám to mezitím zabalí a Míša se ještě podívá na nějaké kratší šaty. Mezitím ještě probíráme všelijaké podrobnosti až mi jde hlava kolem. Mluvíme o tom celou věčnost.… Znám celý postup soutěže a taky jak se nalíčím, učešu, jak se budu chvat, v kolik máme být u kadeřníka. “Netrap jí, ona to jistě ví…. Jaké tam jsou sokyně Jitko?” otočí se na mě. “No, řekla bych, že se tam přihlásilo většina holek, kterým je kolem těch patnácti, asi tak kolem padesáti, ale zas tak moc jich za to nestojí. Pravděpodobně vyberou Lindu- jmenuje se stejně jako ty, ale je úplně jiná. Pak Kláru, Jarmilu nejspíš taky….pak tam moc hezkých holek není.” sdělím jí a Markéta souhlasí. Míša mě zase začne posílat se šaty za závěs, ale ty pravé najde až tak za hodinku, vlastně jsou to ty poslední. Rudé mini šaty, Obtahují a zvýrazňují ženské křivky. Ramínka se posouvají pod ramena, ale jinak jsou úplně obyčejné. Celkem mi sedí a tak se v nich holkám ukážu a nejvíc se líbí tentokrát Lindě: “Páni! Ty jsou vážně sexy. Ukaž se…. Taky bych si je koupila!” pochválí mě a já se podívám do zrcadla. Opravdu jsou velmi úzké a je na nich vidět každý detail mé postavy. Míša mi posune ramínka a s nimi i výstřih ještě níž. Tentokrát mi dá zlaté peckové náušnice a velmi ozdobný náhrdelník, který ještě zvýrazní můj výstřih. Zvolí černé jednoduché střevíčky a já si přijdu jak dáma a tím naše návštěva v obchodě skončí. Společnýma silami, tedy spíš Míšinýma zaplatíme sumu a nasedneme do auta, čeká nás další část nakupovaní. “Nevím, jak vám poděkovat!” řeknu jim a málem mám na krajíčku. “Já ti věřím a vyplatí se mi to,” řekne mi “A taky vím, proč to děláš!” řekne Míša a Markéta se na mě omluvně podívá, ale než stihnu něco říct, auto zastaví a stojíme před obchodem s tentokrát jiným druhem oblečením. Čeká nás nakupování plavek, oblečení ve kterém přijdu a taky na představení. Na disciplínu představení mám rudé šaty a na promenádu večerních šatů ty zlaté. Začínám v tom mít menší zmatek, naštěstí Míša všechno řídí za mě. “Jak ty disciplíny půjdou za sebou?” zeptám se Míši. “Jako bych ti to neříkala. Představení v civilu, promenáda v plavkách, rozhovor s porotou v sukni, večerní šaty a nakonec vyhlášení.” Pokárá mě a hrne se na regál s plavkami. Moc velký výběr na podzim tedy opravdu nemají, ale přeci jen tam najdeme zajímavý kousek. Bílé bikiny, které se zavazují za krkem. Dolní díl je obyčejný, ale na boku je malé srdíčko z flitrů. Horní díl má to samé, ale na opačné straně, na zádech je místo šňůrek pruh. A nejlepší na tom je, že mi sedí! Míša pošle Markétu, aby je zaplatila. “Doma mám černé boty na jehlách, půjčím ti je k tomu… teď musíme vybrat nějaké kalhoty, ale nevím co k tomu.” Sdělí mi a projíždí regál s džínami. “Mě napadlo něco jako mám teď na sobě, džíny, vysoké kozačky, tílko a kratší mikina. Co říkáš?” optám se jí a ona souhlasí. “Tak fain, doma nějak vyštracháme černé kozačky, takže si vyber užší džíny a já vyberu ten vršek.” Navrhne a já se do toho pustím. Pod heslem, že někdy méně znamená více vyberu džíny, které mi popsala, ale na zadních kapsách jsou naschvál seprané a odrané. Ukážu je holkám a ty mě pošlou si je vyzkoušet a Míša mi dá ještě bílé tílko opět s velkým výstřihem- na tom si zakládá- a taky kratší černou mikinu na zim a s kapucou. Vyzkoušeno a Markéta jde zaplatit. “Jde nám to pěkně… teď ta džínová minisukně s trikem… boty ti dám doma. Jaké že to už potřebuješ? Černé k plavkám, kozačky k těm kalhotám a ty k plavkám by sis mohla vzít i k té sukni. Tak se do toho dáme, ať stihneme toho kadeřníka.” Zkonstatuje a už se zase věnuje své práci. “Je jak robot!” postěžuje si Markéta a odejde zase za prodavačem, který ji opravdu okouzlil. Já si vytáhnu telefon z kapsy, který jsem si vyndala v autě a brnknu mamce, slíbila jsme jí to. “Tak jak to jde?” optá se mě. “Celkem dobře, ale připadám si blbě, když to za mě holky platí. Dvoje šaty a boty jsou koupené, mám i plavky, kalhoty a teď se koukáme po sukni. No a potom jdu ke kadeřníkovi. Přespím u holek, uděláme si masky a ráno mě učeše a nalíčí, abych se mohla jít ukázat porotě…” poté jí vylíčím zbytek, který jsem ráno slyšela nejmíň dvacetkrát. “Mám to!” zakřičí na celý obchod a my se za ní ihned rozeběhne. V ruce drží mini sukni z džínoviny, která je úplně obyčejná, ale dolní lemy jsou z červené látky. Pak mi ukáže triko, které je opět těsné a o výstřihu se nemusím zmiňovat. Tentokrát je ale jen na jeden rukáv a ten je volný a dlouhý. Já si to poslušně vyzkouším a z obchodu odcházíme zavěšené taškami s oblečením, ale také kruhovými náušnicemi, řetízkem k plavkám a řetízkem k sukni. “Díky!” řeknu stručně, protože vím, že by řekli, že to vlastně dělají pro sebe.

Tentokrát jedeme autem celých pět minut a pak zastavíme před nemalým salonem krásy. Přivítá nás milá asistentka. Mě posadí do křesla před zrcadlo a holkám udělá kafe. Mezitím k nám dojde kadeřník a už od pohledu gay. “Tak kde máš tu krasavici?” usměje se na Míšu, která tady zná snad všechny. Markéta kývne hlavou na mě a ten si mě hned změří od hlavy k patě. “Jak to chceš?” zeptá se Míši a on si mezitím prohlédne mé vlasy. Délka až po zadek, barva slámy a pořád se kroutí. Nejhorší kombinace, když se to řekne zkráceně. “Medová barva a sem tam nějaký ten melír. Chtělo by to nějak zkrotit, na vlny nejspíš a konečky jen přistřihnout, délka se mi líbí.” Rozhodne za mě a začte se do časopisu. “tak to máme hodně práce. Asi tu budete tak do šesti, slečinko. Nabarvit, pak dát proužky, narovnat… teda mírně zvlnit a pak ostříhat.” Řekne mi a pustí se do práce. Zavřu oči, prostě se chci nechat překvapit. Nejdřív mi umyje hlavu, pak nabarví a já si můžu číst časopis, ke které mu se po dání melíru zase vrátím. Pak ho ale musím ponechat Markétě, protože se jde do stadia stříhání a pak rovnání. Když už se začíná stmívat, Míša odloží časopis a pustí se do práce zase ona, čímž poznám, že vlasy jsou u konce. Míša mi zarovná obočí a jemně nalíčí. Pak už jen řekne- hotovo a já se můžu podívat na mé nová já. První pohled je trochu zděšující, protože se nějak nemůžu poznat. V obličeji jsem prostě jaksi hezčí a ty vlasy! Krásná barva, předek postupně zastříhaný a krásně vlnité. Jako slovo díku obejmu holky i kadeřníka. “kam se poděla má kamarádka?” vtipkuje Markéta, ale v dobrém. “Prostě kočka!” napraví ji asistentka. Tentokrát platím já a my se vydáme na cestu domů.

5.

Cestou domů se musím neustále dívat do zrcátka, protože se na sebe nemůžu vynadívat. Nechápu, že jsem takový krok neudělala už dřív. Když míjíme náměstíčko našeho města, zahlédneme veliký stan, který se staví kvůli soutěži. Nejspíš pro příjem a registraci holek, zamyslím se. Stejnou myšlenku má ale i Markéta, která ji vysloví nahlas. “Necháme se překvapit!” řekne nakonec Míša a zaparkuje před vilou, ve které obě bydlí. Nesvítí se tam, takže jejich rodiče asi zase někam odjeli. “Máme bejvák pro sebe, super!” zaraduje se Míša a otevře branku. Projdeme cestou kolem upravené zahrady. Celý byt je jak z katalogu: moderní chodba, která působí s obývacím pokojem strašně studeně. Stejně to vypadá i v kuchyni a koupelně s ložnicí. Jen když zaboříte nos do dveří holčiných pokojů, je to jako v jiné vilce. Míša ho má jak princeznička, samé moderní oblečení, boty atd. a Markéta samé dřevo a plakáty s tanečnicemi- její vysněné povolání, hlásí se i na konzervatoř do Prahy. Z tašky si vytáhnu noční košili a jdu se převléknout. Míša mezitím připraví oblečení, které si musím postupně vyzkoušet a Markéta je poté vyžehlí a dá do obalů. “Tak začneme ne?” hrnu se dopředu. Úplně nejdřív na představení si vezmu to co dnes, takže se to jen vyžehlí a dá přes židli. Míša mi půjčí ještě čelenku, protože budu mít rozpuštěné vlasy a taky visací náušnice. Bod číslo dvě je představení divákům v sukni, vyzkoušeno, vyžehleno a dáno i s doplňkami do obalu. Obal číslo tři jsou červené šatky a černé botky na podpatku. Jako čtvrté jsou opět džíny s kombinací černých kozaček. A zlatý bod večera jsou zlatavé šaty. “To by bylo!” řekne Míša a všechno uklidí na pojízdný věšák, který tam ráno odveze. “Co teď?” zeptá se Markéta která i přesto, že je teprve půl deváté unavená. “No, vlastně už je všechno hotové. Ráno musíme v půl osmé odejít, takže asi v šest vstaneme, aby ses dostatečně najedla, a mohla jsem tě připravit. Takže by si měla jít v deset spát, aby jsi neměla kruhy pod očima.” Vede si svůj monolog, ale odejde, protože si musí ještě něco zařídit. Podle Míši má ale rande. Takže nám nechá ještě hodinu, abychom si mohli povídat. Já se ještě dojdu osprchovat a udělat večerní hygienu.

“Díky!” řeknu jí, když už skoro usínáme. “myslím, že tohle byl nejhezčí den v mém životě.” “Vůbec není zač. Už jsem ti řekla, jak ti to sluší?! Takhle porazíš s přehledem i Lindu!” řekne, ale poté se tomu zasmějeme. “Už vidím ten její výraz! Stejně všechny holky budou vypadat stejně, tedy ty, co se dostali dneska k tomu kadeřníkovi, tomu mladému.” Opět se zasmějeme, ale už jdeme opravdu spát. Teda, snažím se usnout, protože ve mně dřímá strašně moc myšlenek.

“Vstávat!” probudí mě hlas Míši, která už je oblečená a učesána, na rozdíl ode mě, vlasy mám naprosto rozcuchané, jsem nenalíčená, ale kruhy pod očima naštěstí nemám. Taky jsem ještě v pyžamu, ale Míša mě donutí se převléknou a nasnídat. Markéta si ještě chvíli hoví v pelechu, ale nakonec je nucena se taky upravit a dohlédnout na dopravení mích věcí na soutěž. Připadám si jak nějaká hvězda. Prý budu mít vlastní šatnu, mám vlastní vyzážistku a nejlepší kamarádku, kterou jsem si mohla kdy přát. “Takže, věci jsou odvezené, za chvíli pro nás přijede auto…Ty jsi oblečená, já tě nalíčím a vlasy jen trošku navlním.” Vede opět svůj oblíbený monolog. Posadí mě do svého křesla a vrhne se mi udělat makeup. Stíny zvolí béžovo- hnědé, černé linky a hustě černé řasy. Sice se mě zeptá, jak se mi to líbí, ale jsme nucena souhlasit. Vlasy vyčeše do stejného účesu jako jsem měla včera a přesně v půl osmé na nás zatroubí auto, které nás odveze na místo. Sice je to jen deset minut, ale prý to udělá lepší celkový dojem. No, co já o tom vlastně vím. Jak se později dozvím, auto patří Míšinýmu příteli, který nám dělá i šoféra. Já si poslušně sednu dozadu a poslouchám od něho lichotky na moji adresu, ale také jak říká Míše, jak to statečně zvládla. Markéta na mě čeká už v mé šatně, kam se za chvíli dostanu. Stan, který už včera stavili se skládá z několika provizorních šaten, a v jedné z nich už sedí porota, která vybere dvacet nejlepších. Maky my zatím uspořádá věci a dělá my i psychickou podporu, protože Míša mě šla zaregistrovat a když přijde, dozvím se. že mě tak za deset minut zavolají, že jsme na řadě. Jak se to dozvěděla, to netuším, ale ptát se jí na to nebudu. “Přijdeš tam, usměješ se, řekneš své jméno a oni se tě zeptají na pár otázek. Opět se usměješ a odejdeš. Nic jiného neříkej…. Nic, na co by se tě neptali!” klade mi na srdce. Já dopiji kafe a přetřu pusu leskem. Ještě naposled se kouknu do zrcadla a pak pro mě dojde asistentka a já si můžu stoupnout do fronty. Jak se dozvím, zatím jich tam bylo dvacet a prošlo jen pět, takže je tam ještě patnáct míst a třicet holek. Když fronta postoupí a já jsme na řadě, zbývá už jen deset míst a dvacet holek. Asistentka za mě postaví zbytek holek, tedy devatenáct a uvidím tam i deset holek z naší školy a taky Linda. Všechny si mě prohlížejí, Linda mě nejspíš poznala. Jsme asi jediná, která prošla změnou, ostatní totiž vypadají pořád stejně. “Jitka Dostalová!” zahlásí moje jména asistentka a já vejdu do místnosti. Je to menší místnůstka, ve které se tísní zhruba deset porotců, kteří sedí naproti dveřím a za nimi ještě kameraman a fotograf, který mě vyfotí, když si stoupnu na značku a snažím se co nejhezčeji usmát. Podá fotografii porotcům a ten na kraji ji založí do desek s mým jménem. “Tak slečno Jitko,” začne porotkyně, jediná žena v sestavě “Jistě máte podrobně přečtené pravidla soutěže, tak soudím, když se na vás podívám. Máte vlastní šatnu, dokonce vyzážistku.” Řekne a usměje se na mě a já nevím, co tím myslím. “Jsem lehce na rozpacích.” poprvé promluvím. “Víte, jste první účastkyně, která vypadá tak, jak bychom chtěli. Připravená, upravená a usměvavá. Zatím jsme viděli děvčata, která žvýkají, mračí se, nebo nejsou dostatečně připravená….” Vysvětlí mi. “Tak tedy,” řekne hlavní porotce “Zatím zbývá deset volných míst a dvacet dívek, takže víte, na čem jste. Nehledáme jen hezké tělo, ale i hezkou duši. Zatím víme, že na to první opravdu máte.” Zalichotí mi a já se musím pousmát. “Ale zatím o vás nevíme nic jiného. Proč jste se přihlásila do této soutěže….A netvrďte mi, že chcete spasit lid.” Zasměje se. “Chci zachránit svět, protože pro mě svět znamenají ti lidé, které mám v srdci,” začnu diplomaticky vysvětlovat. Prostě na sloh a projevy jsem byla vždycky dobrá. “A v období, kdy my bylo opravdu nejhůř jsme si přečetla tu ceduli o soutěži a nenapadlo mě nic jiného…. Než se prostě přihlásit a tím se pomstít. Teď to zní sobecky, ale prostě mi někdo strašně ublížil a já vím, že mu tohle také ublíží stejně tak jako mě…” vysvětlím jim. “Kdo vám ublížil?” zeptá se mě porotkyně. “Tohle ale není podstatné…” řeknu a podívám se na všechny. “Jméno by vám stejně nepomohlo…. Slova nejsou nic, když k nim nepodniknete skutky.” Usměji se na ně. “Jaké máte známky ze slohu?” zavtipkuje hlavní porotce. “Máte osobní kouzlo…” řekne nejmladší člen poroty. “Zatím to není úplně jisté, ale myslím, že máte velkou šanci se dostat do nejlepší dvacítky…” usmějí se na mě a pošlu nazpět. Já jim úsměv oplatím a celá nadšená vyběhnu ven rovnou do šatny. “To nejde!” zakřičí Míša na asistentku, která jí začíná nezvládat. “Co se stalo?” zeptám se. “Co se stalo? Co se stalo?! Změnili pravidla! Nejdřív vyberou nejlepší dvacítku, a pak z nich dalších deset po dalším rozhovoru, který je zhruba za hodinu a pak v poledne začne finále…. To je už naštěstí podle pravidel!” rozčiluje se. Omluvím se asistentce a Míšu zatáhnu zpátky do šatny, kde si sundám boty a mikinu. “Vzali tě?” zeptá se už uklidněná Míša. “Jo, bez problému.” Zaculím se na ni, chci jí udělat radost. “Senza, teď ještě druhý rozhovor.” řekne už celkem klidně. “Mám si vzít za se tohle?” zeptám se a napiji se vody. “Má vám prý být vidět postava, takže šaty.” Řekne. A jak později zjistím, poslala pro ně toho svého přítele. Míša mi půjčí žluté mini šaty bez ramínek. Jsou opět docela úzké, ale chodit se v nich dá normálně. Ještě my podá bílé sandály na jehlách a také s páskami, které se obepínají až do půli lýtek. Míša už je trochu vynervovaná a tak zachová původní nalíčení, účes i doplňky. Za chvíli pro mě dojde jedna z asistentek a odvede mě do místnosti, která je už plná holek v sukních, ale já jediná v šatech. Posadím se na volné místo a rozhlédnu se po místnosti. Polovina holek je od nás za školy, ale nevím, jestli mají kromě Lindy šanci. Pak si všimnu jedné pěkné brunetky a zrzky. Ale než si všimnu všechny prohlédnou, zastíní mě Linda se svou partičkou, přeci jen se sem dostali všechny. Přesně řečeno bruneta Linda, blondýna lva a černovláska Nina. “Ahoj!” pozdraví mě ironicky. “Ahoj!” usměji se na ně pohrdavým úšklebkem. “Jsi hotová senzace!” začne Nina, ale Linda ji dál nedovolí mluvit. “Všichni mluví jen o té medovlásce! Ale co nechápu je, co tu vlastně děláš? Stejně víš, že to mám vyhrané. A i kdyby si se dostala do desítky, do nejlepší pětky se dostaneš, i kdybych se o to měla postarat!” ušklíbne se. Hezky se postavím na podpatky, takže jsem viší než ona, protože holky přišli v teniskách. Už to mi přijde k smíchu. “Pěkné boty,” pochválím ji a ona se podívá na mě. Jestli sis nevšimla, tohle je soutěž krásy a tak by si to měla splňovat….” Povytáhnu obočí. Linda se nadechuje k odpovědi, ale zastane se mě zrzka, které jsme si prvně všimla: “To si věříš, že vyhraješ. Každý ví, že tady ta tvoje medovláska má postup jasný, protože když se podíváš kolem, nikdo nemá takovou snahu vyhrát. Snad jen polovina chodí na podpatkách, je profesionálně nalíčená a má krásné šaty!” podívá se pak na mě “A ty by si se s nimi neměla zahazovat. Pojď k nám.” nabídne mi přátelsky a já její nabídku nadšeně příjmu. “Já jsme Jitka!” představím se pětici holek, který patří k těm opravdu nejhezčím z finálové dvacítky. “Nápodobně!” usměje se na mě zrzka a podá mi ruku. Představí mě i ostatním holkám a dál už se nedostaneme, protože před nás předstoupí porotkyně a snaží se mě utišit. “Dámy! Nyní vás čeká další úsek cesty do budoucnosti! A tím je opět rozhovor s námi. Každý má zhruba pět minut, aby se nám představil a jak to udělá je na vás.” Postupně si vás budeme volat a pak vám přijdeme říct výsledky a vy budete mít zhruba dvě hodiny na velké finále. Jako první jde Nina Boučková.” Řekne a vezme si Ninu rovnou sebou. Když se vrátí je bílá jak stěna, asi to nedopadlo zrovna světově. Všechny holky si připravují řeč, ale já s Jitkou si o sobě říkáme různé blbosti, je to holka od rány. “Řekla bych, že jsme poslední, co tam ještě nebyli!” usměje se, ale už začíná být mírně nervózní. “No nejlepší na konec!” začnu jí trošku utěšovat. Kdyby to platilo, musela bych vyhrát, protože jako poslední jdu opravdu já. S Jitkou se jen mineme a ona má zase ten stejný úsměv jako před tím. “Slečna Jitka Dostalova!” ohlásí mě já si stoupnu opět před stejné složení poroty. Fotograf mě opět vyfotí a hlavní porotce si ji prohlídne a uloží do desek. “Máte pět minut!” pokyne mi, abych začala mluvit. “Kdyby jste mě chtěli opravdu poznat, asi bych musela celou dobu mlčet, protože jsme docela tichý tip, ale to by jste se asi nudili a to bych nechtěla riskovat.” začnu a človíček, který na mě před tím dělal oči docela ožije, asi očekává něco extra. “I když možná působím jako figurka na vysokých podpatcích, není to tak. Už se těším, až zapluji do pohodlných tenisek a obléknu si kalhoty, ale nejdřív si musím projít tímhle a nezklamat ani ne Míšu, která ve mně vidí dobrou pracovní příležitost, ale spíš sebe. Než se na mě vrhli ruce kadeřníka a Míša mi nevykreslila úsměv a obličej byla jsem taková šedá myška, s tátou, který měl radši fotbal než mě a mamku, která se viděla v mé sestře Janě a právě díky ní jsme tady. Ne že by mě sem díky svému dobrému srdci přihlásila, ale ona je ta osůbka, které se musím pomstít. Nejspíš to všechno brala jako hru, ale já dávám přednost jiné zábavě. I kdyby se mi podařilo vyhrát a vidět ty její slzy, které my minulý týden stékali po tvářích jen díky ní, v srdíčku by mi to stejně zůstalo, jsou prostě věci, které se neodpouštějí. Sice jsme vám neřekla nic o svém dětství, mé hoby a jestli umím na kole…. Ale myslím, že jste mě poznali trošku jinak než ostatní a to už je vlastně všechno, co jsem vám chtěla říct.” Usměji se na ně a mám se k odchodu. “Počkejte!” zavolá ně m jeden z porotců. “Máte ještě dvě minuty.” usměje se rozpačitě. “Ale já už vám nemám co říct.” opáčím mu. “A co to kolo?” zeptá se mě hlavní porotce. “Kolo? Nikdy jsme ho nedostala.” Řeknu na vysvětlenou a odejdu, protože uslyším signál pěti minut. Odejdu si sednout k Jitce do velké místnosti, kde je víc než napnutá atmosféra. “Tak jak?” zeptá se mě hned a podá my vodu. “Ani nevím.” zasměji se a všichni se na mě otočí. “Jak nevíš?” zeptá se mě, ale také se usmívá. “No, asi po mě chtěli vědět, jaké mám koníčky atd. a já jim jen převyprávěla, proč jsme vlastně tady…. Co myslíš?” zeptám se ji, ale ona mi nestačí odpovědět, protože před nás předstoupí porota v plném složení. “Tedy, teď vám přečteme jména v pořadí, v jakém budete soutěžit. Dostanete číslo, které budete mít přišpendlené na každém oděvu. Zbývajícím dívkám už teď děkujeme, proto je prosím, aby poté bez řečí odešli. Zbývající desítce řekneme podrobnosti. Tak se prosím postavte a ty, které přečteme si mohou sednout. Mohu?” zeptá se, ale na odpověď nečeká. “Karolína Karlíková!” vysloví první jméno a zmiňovaná dívka se rozpláče, ale co bych dělala já, tedy netuším. Posadí se a asistentka ji podá číslo. Už může být šťastná. Po přečtení už pěti jmen atmosféra houstne. Jí, Jitka ani Linda jsme se zatím nedostali. “Linda Černá!” zazní místností a ona se na mě jen posměšně podívá. “Iva….” Zazní jméno její kamarádky a už zbývají jen tři místa. “Jitka Dostalová!” řeknou moje jméno a já ani nevím, jak se mám cítit. Dostanu číslo osma musím se rozloučit s Jitkou, ale ne na dlouho, protože se dostane hned za mnou a jako poslední postoupí Nina, to snad není možné! Celá trojice postoupila! Desítka nepostupujících dostane dárkové tašky a slova útěchy, ale i přesto musí odejít. My šťastné se uvelebíme na židlích a poslechneme si další instrukce: “Blahopřeji dívky,” odmlčí se porotkyně, protože zbytek složení se odejde občerstvit. “takže máte přesně dvě hodinky na finále. Každá už jste obdržela instrukce o probíhání večera, jaké budou disciplíny a jaké oblečení se k něm hodí, ale jak budete nalíčené a učesané je na vás. Před každým kolem dostanete instrukce, jak tam budete chodit, ale prosím vás, úsměv je velmi důležitý i když někdo nemá rád ty americké úsměvy. Takže už jsem říkala, kolik máte času. Každá máte svou šatnu a vždy před každým dalším kolem budete mít patnáct minut na převléknutí a to prosím dodržujte. Je to těžké na organizaci. Za každé kolo dostanete body a ty se poté sečtou. Také bude Miss sympatie, pro kterou budou hlasovat diváci. Budou tu nejen lidé z města, ale také lidé z novin a zástupci různých modelingových agentur a ta šťastná výherkyně už má jistou smlouvu s naší obchodní společností, která vás obsadí na modelingová mola i do ciziny. I když některé z vás nemáte dodělanou školu radím vám, aby jste se vrhli do tohoto světa po hlavě, protože nikdy nevíte, co vás čeká. Hodně štěstí!” skončí a my se začínáme odebírat do šaten. “Jo!” zakřičí holky a vrhnou se na mě. “Jsi vážně skvělá!” pochválí mě Markéta už v šatně. Poděkuji a vysoukám se z šatů. Markéta mi podá župan a Míša se pustí do práce. Maky mi opět vyžehlí kalhoty a připraví na ramínko. S nimi čas utíká strašně rychle. Míša mi jen trochu poupraví stíny a přepudruje tváře. Ale vlasy nechá opět rozpuštěné, jen je víc natočí do vln. Máme ještě třicet minut a tak si hovím ve volném županu a pantoflích, než začne převlékací maratón. “Můžu dál?” Jitka pootevře dveře a vstoupí dovnitř. Představím ji holkám a Míša ji pochválí za pěknou kombinaci oblečení. Má vlasy do drdolu a jen lehce nalíčená. Má volnější kalhoty a krátké tričko, i já musím uznat, že ji ohromě sluší. “Chtěla jsem jen popřát hodně štěstí. Nevím, jestli se ještě uvidíme.” Řekne a s obejmutím odejde. Míša mi hned poručí obléknout se do kalhotové kombinace. Ale co, mě to taky sluší! Zasměji se a v doprovodu holek odejdu na chodbu, kde se už seskupují holky a samozřejmě i Linda. Má běžné oblečení jako do školy, což mě dostane. Ale jí zase dostane, jak vypadám já a není sama, akorát že ostatní mě bez závistí pochválí. A je to tady, začíná finále.

6.

“Ty jdeš první, ty za ní a pak další tři. Odejdete po představení a pak dám znamení dalším!” organizuje jedna z asistentek, která je už tak vynervovaná. První pětka už odešla na pódium a my slyšíme jen potlesk. Občas sem tam někdo zahvízdá a postupně odcházejí s křečovitým úsměvem do zákulisí. “Teď vy!” pokyne a my v zástupu odejdeme na molo. Sál je úplně zaplněný lidmi z města a také známými lidmi. Napravo je moderátor a ten představí Lindu s Ninou a pak jsem na řadě já. Nasadím śměv, ladně se projdu tam a zpátky a na konci se ukloním jako ty modelky, ne hlavou dolů ,ale pokrčit nohy. Mám to prostě okoukané. Uslyším potlesk a zahvízdání a můžu spokojeně odejít. Počkám a Jitku, která omylem klopýtla a místo smutku se pořád směje. “No kde jsi!” pokárá mě Míša a já se jdu převléknout do červených společenských šatů. Vlasy my udělá na jemné vlny a pusu přetře svítivým leskem a mohu opět vyrazit. Linda má na sobě šaty z tanečních a ostatní dívky až na mě jsou na tom podobně. “A nyní přivítejte na pódiu dívku s číslem osm Jitku Dostalovou!” přivítá mě moderátor a já uslyším nemalý potlesk. Obdržím mikrofon a mohu si vylosovat číslo porotce. Mám štěstí, protože je to zrovna ten mladičký porotce. “Dobrý den, moc vám to sluší!” začne pochvalou a všichni v sále souhlasí což my dodá na sebevědomí. “Děkuji, vám taky!” usměji se na něj. “Ale tady nejsme kvůli lichotkám, ale kvůli tomu, aby se o vás diváci něco dozvěděli.” Začne a asi po mě čeká něco chytrého: “A co by jste si tak představoval!” snažím se být vtipná. “Co se skrývá ve vaší hlavě pod krásnými vlasy a obličejíčkem!” Aha, tak tohle. “Tak za prvé děkuji za lichotku a za druhé na to aby jste pochopil by jste mě musel znát déle.” začnu s lehkým nenuceným flirtem a dalo by se říct, že to zabírá. “Takže by jste se semnou sešla?” zeptá se rafinovaně. “Nešla, práci do vztahů nemíchám!” odpálkuji a moderátor ohlásí konec našeho času. Snažím ještě na chudáka porotce mrknout a ladně odejdu pryč, abych se stihla převléknout do plavek. Pak nám řeknou, kdo postoupil do nejlepší pětky. “To bylo fakt krutý!” zasměje se Markéta, když mi podává plavky. Míša my vlasy úplně narovná a na tělo v bílých plavkách nastříká jemné třpytky. Nazuji si opět boty na podpatku a vyrazím do houfu holek, které si zakrývají rukama nepříliš rovná břicha. Já taky nemám vytvarovaný hrudník, ale velká prsa to tak trochu vyregulují. “No senza!” pochválí mě Jitka, které to taky nesmírně sluší. “Tak děvčata, jako při představení!” řekne a pošle nás na molo. Schovám se za holky, abych nebyla moc vidět. Linda se předvede ve svých maličkatých plavkách, ale moc velký obdiv nesklidí. Stejně jsou na tom i holky z jejího tria. Pěkně rychle, aby mi vláli vlasy- to my poradila Jitka, se vydám na molo já. Mrknu na porotce, kteří se na mě hezky dívají. Snad mi to vyjde. Moderátor přečte mé míry a všichni zapískají. Nikdy jsme si nepředstavovala, že se někomu budu líbit. “Tak to byla dívky číslo osm, děkujeme!” řekne moderátor a i on se po mě otočí. Na molu se ještě setkám s Jitkou, která v plavkách už nevypadá tak dobře jako v šatech. Je to na ní vidět, protože je úplně rudá. Řeknu jí pár slov útěchy a počkám v zákulisí, kde musíme počkat, až porota sečte body. “Můžete nastoupit, tedy jen první pětice!” řekne asistentka a první polovina napjatě nastupuje na molo. Z dálky jen zaslechneme čísla jedna a čtyři a pak už máme jít na řadu my. Postoupila očekávaně zrzka a také dívka s krátkými černými vlasama, má opravdu šmrnc. Dívky, které nepostoupili dostali opět dárkový balík a mohli se slzami odejít. Teď jdeme na řadu my. Stále zbývají ještě tři místa a to je pro nás útěchou. Takže jako první postoupila Linda. Ani se nesnažila hrát překvapenou, jen se na mě pohrdavě usmála. “A jako další postupují dívky s čísli osm a devět!” řekne moderátor a pokyne nám k odchodu. Počkat, vážně řekl moje a Jitčino číslo?! “Jupí!” vrhne se mi kolem krku Maky a odvede mě zpátky do šatny. “Tak rychle!” pokyne mi Míša a já se převléknu do sukně. Míša mi lehce poupraví nalíčení a z vlasů vytvoří drdol, který je na první pohled jako rozcuchaný, ale na druhý poznáte, že každý pramínek má své stálé místo. Tentokrát odběhnu za Jitkou já, která se musí líčit a česat sama, proto to moc nestíhá. Má na sobě delší volnou sukni, která je romanticky sladěná s tílkem, opět jí to sluší a to samé si myslí i ona o mě: “Máš štěstí, že ti s tím může někdo pomoct!” závidí my. Chtěla jsem jí argumentovat, ale do šatny vrhne asistentka, že jsme měli být už dávno na místě. Pípnu omluvu a se smíchem se vydám cestou k molu. Všechny už jsou připravené a hodí po nás káravý pohled. “Takže, půjdete tam po jednom. Vezmete si mikrofon od moderátora, vytáhnete si lísteček s otázkou a po zaznění signálu máte minutu na odpověď! Takže jdeme na to!” zavelí a Zrzka s klepajícíma rukama a nohama vstoupí na pódium a sklidí potlesk. Hezké nohy dělají prostě divy. My ostatní nasloucháme její odpovědi na otázku. Snaží se odpovídat v klidu, ale třepající se hlas dělá své. Pak už jde na řadu Krátkovláska a Linda je bílá jak křída. “Jdi v pohodě?” zeptá se jí Jitka, ale Linda místo odpovědí omdlí. Ujme se jí ochranka a odnese pryč. Pro Lindu je to konec a pro mě to znamená, že jsme na řadě. Na schodech z nervozity málem klopýtnu, ale přes potlesk moje au není slyšet. Podle pokynů si vezmu mikrofon a přes palčivou bolest na pravé noze s úsměvem vytáhnu otázku a přečtu nahlas: “Co pro vás znamená heslo světový mír?” No tedy, lepší otázku jsem si opravdu vylosovat nemohla. Zazní signál a ode mě se očekává nějaká inteligentní odpověď. “Tak tedy, tuhle otázku jsem opravdu nečekala,” začnu “Světový mír pro mě znamená konec válek, konec bojů. Láska a žádné záporné věci. Jenže bohužel vím, že to nejspíš není možné. Vždy se najde nějaký škůdce, který to vaše srdíčko trochu rozerve a vám ta cesta k uzdravení trvá déle než by jste řekli. Někdo řekl: Miluj a budeš milován…. Jenže já už vím, že to není pravda. Já milovala, ale nějak se mi té lásky nedostávalo. Takže světoví mír je pro mě světová láska. A láska pro mě znamená porozumění a k tomu potřebujete člověka, ke kterému by jste mohli vzhlížet a on tu s vámi byl. Takže: Ať je tu láska stejně dlouho, jako tu budeme my. Děkuji!” řeknu a vrátím usmívajícímu se moderátorovi mikrofon, s potleskem odcházím a opět se jen mihnu s Jitkou: “Nechceš být spisovatelka?” zeptá se mě. Možná, říkám si pro sebe, když se objímám s Markétou, která má slzy skoro na krajíčku, protože jedině ona pochopila, co jsem měla vlastně na mysli. Ona ví, jak mi David a ta jeho hra s Janou strašně ublížila. Míša to samozřejmě taky ví, ale hned mě žene do oblékání. Máme půl hodinovou pauzu před finále, protože se bude hlasovat do soutěže Miss sympatie, mohou si prohlédnout naše fotky a informace. Porotci sčítají body před posledním kolem. “Tak rychle!” honí mě a já si obléknu překrásné šaty a opět nazuji boty na podpatku. Doufám, že tak měsíc nebudu muset mít boty nebo alespoň ne na podpatku. Míša si připraví na stůl šperky, co jsme koupili, ozdobnou sponku do vlasů a začne mi odličovat oči. Udělá mi hodně černé linky nahoře a pak béžové stíny s černou řasenkou jak nahoře tak dole. Stíny ještě rozmaže kolem očí a na rty dá béžový lesk, který přetře světloučkou a hodně lesknoucí vrstvou. Vlasy načechrá a trošku zvlní. Dopředu dá dva prameny a vršek vlasů sepne sponou. Když se prohlédnu, cítím se jak princezna. Všechno je načasované tip top a tak pro mě musí zajít asistentka a ona sama mě, ale především Míšu pochválí. Je to hold talent od přírody. Ještě se otočím na holky, které mi gesty ukazují, že mi přejí hodně štěstí. “Páni!” řekne pár holek, když dorazím. Převládají šaty z tanečních na proslouženou, protože pár z nich opravdu poznávám. Jediná Jitka má semnou také nejspíš nové šaty: “Jestli to nevyhraješ, tak je podplacená porota!” směje se, ale myslí to dobře. Prohlíží si s obdivem moje šaty a ani žádná z ostatních holek nešetří chválou. Dostaneme pokyn, že máme postupně nastoupit na pódium. Zrzka, Bruneta, Linda a Já s Jitkou postupně dojdeme na pódium, které je snad víc zaplněné, než před tím. Když se rozhlédnu, spatřím v hloučku stojících lidí ze třídy Davida s Janou. Asi jim někdo řekl, že jsem tady a tak blízko od výhry. Snažím se na sobě pro jejich potěšení nedát nic dát. Dívám se kolem a slova díků od moderátora pouštím jedním uchem tam a druhým zpátky. Když se podívám, že se Zrzka prochází po molu dojde mi, že je tady poslední disciplína. Diváci se o ní dozvědí něco bližšího o jejím životě. Kde vzali informace, netuším. Když dojde řada na mě, pár lidí začne pískat. To mě potěší a projdu se po mole, jako bych byla doma. “Tato dívka z číslem osm předvedla, že má osobité srdce, které je trochu zklamané. Dokáže jí někdo utěšit? To už ale není naše starost. Díky Jitko číslo jedna, protože číslo devět měla dívka se stejným křestním jménem…..” pokračuje dál, ale já ho nevnímám. Koukám se na Jitčinu nejistou chůzi, jako by se něčeho bála a přitom je opravdu hezká. Třeba jí chybí, aby to od někoho slyšela. Po znovu představení všech pěti finalistek má porota pět minut času, aby sečetli body a odevzdali nějaké ženské, která to potom slavnostně ohlásí. Na pódium se objeví žena, kterou jsme jistě někde viděla…. A jak se později dozvím, je to Miss české republiky! Je to hlavní host tohoto večera a my máme podle moderátora tu čest ji vidět. Ale povídá si s ní jen moderátor: “Takže Alenko, prozraďte nám, jaké to je být uznávanou modelkou v České republice?” Modelka chvilku váhá, ale pak ladně odpoví: “Asi tak jako českému moderátorovi. Samé akce, shon a málo času na osobní život.” Tahle holka, kterou odhaduji tak na dvacet let má prostě charisma. “A mohl bych vás poprosit o vaše hodnocení a shrnutí k jednotlivým disciplínám?” tentokrát neváhá, asi tuhle otázku čekala: “Pokud si pamatuji dobře, tak jako první bylo seznámení a tam se mi nejvíce líbila dívka s číslem dvě, ostatní jí říkají Zrzka. V disciplíně číslo dvě jsem byla trochu nejistá. Vzhledově se mi líbila dívka číslo osm a také měla hezkou řeč, ale víc mě chytla řeč dívky čísla devět. Promenáda v plavkách- jasné osmička. Druhý rozhovor s porotou byla asi pro každého dívka s číslem osm a jak každý vidí, nejhezčí jsou šaty v béžové barvě a s číslem osm.” Tak tohle jsem nečekala, trochu znervózním, ale kvůli fotografům, jak pořád říkali asistentky nesmíme dát nic najevo. Slyším ještě otázku moderátora na celkovou výherkyni a také číslo osm. To už je na mě trochu moc a musím se chytnou za zády Jitky, která to zřejmě také potřebuje. Toho se ihned chytne i Linda s ostatníma holkami a tak se držíme vzájemně, což je pro nás v tomto případě jediná psychická podpora. Zvláštní, je to jen Miss nevelkého města, ale ve hře je naše budoucnost. Hlavně pro ty, kteří chtějí být modelky, což jsme dřív nechtěla, nebyl to můj cíl. Ale to bylo. “Takže typ máme, ale musím říct, že to je pouze typ a výsledky jsou známy jen porotě, která má za úkol mlčet! A teď přejdeme k další části naší soutěže. O této pauze jste měli možnost hlasovat o Miss Sympatie a výsledek nám půjde říct hlavní porotkyně, kterou toto napadlo!” přivítá ženu, která na mě byla při prvních rozhovorech opravdu milá. “Dobrý den,” začne “Jsme ráda, že naše soutěž měla takovýto úsměch! O cenách dívek, které se umístí vám řekne až hlavní pořadatel, ale samozřejmě čeká něco i naší Miss sympatie. Bude to poukaz na značkové oblečení v obchodě ve vašem městě!” řekne a holky to ocení. Zase tak významné to není, ale každá ráda nakupuje. “A onou šťastnou se stává dívka, která vyhrála na plné čáře a myslím, že to není jen jejím vzhledem a je to dívka s číslem………….osm!” vykřikne a mě až po chvilce dojde, že to bylo vlastně na mě. Holky mě dostrčí dopřed a mě to teprve teď dojde! Snažím se o nejhezčí úsměv. Dostanu šerpu a kytku jako v televizi. Dají mi do ruky šek s kterým pózuji a nakonec mi ho zase odnesou a já zapluji zpátky do řady. Jitka mi popřeje hodně štěstí a Linda se jen dívá do země. “Takže naše tipy Miss České republiky se nemýlili! Dívka s číslem osm nemá daleko od modelingového mola. Ale kdo se umístil na třetím místě?” uvítá mladíčka z poroty. “Takže přivítejte ředitele modelingové agentury, s kterou dívka která vyhraje, získá smlouvu. Myslím, že to si zaslouží potlesk!” vyzve přítomné k potlesku. Mladíček otevře obálku a přečte si čísla, teprve potom začne vyhlašovat: “Takže na třetím místě a tím pádem získává šek v podobě zájezdu k moři pro dvě osoby! A tou šťastnou se stává dívka s číslem devět!” přečte Jitčino jména, která se ihned rozzáří a už s klidem si dojde pro svou cenu. Zapózuje a na molu se už objeví další člověk s obálkou v ruce. Díky představení se dozvíme, že je to ředitel, který věnoval do této soutěže zájezdy. Stejný šek dostane i dívka na druhém místě, ale ještě k tomu šek na kosmetiku a účast na jedné módní přehlídce v Praze. “A tou šťastnou se stává!” začne “Dívka s číslem jedna!” takže jsem se ani moc nespletla, naše Zrzka je druhá. A teď jsem tu zbyli už jen tři: Já, Bruneta a Linda. Stoupneme si blíž k sobě a čekáme na ředitele, kterou tuto soutěž vymyslel. Je to zvláštní, nejsme veliké město a oni si vybrali zrovna toto a věnovali do toho spousty peněz, ale proč? Dívka, která vyhraje dostane šek se zájezdem, na kosmetiku a boty s oblečení a smlouvu s agenturou. “Je tu okamžik, na který jsme celý den čekali!” řekne a po chvilce opět pokračuje “Nebudu to dále natahovat. Takže dívkou, kterou čeká spousty cen a také hezká budoucnost, pokud bude mít snahu… a tou dívkou se stává Jitka Dostalová s číslem osm.” Sálem zazní obrovský potlesk a holky mě hrnou do předu. Co? Já vážně vyhrála? To není možné! Dojdu si pro cenu a mám na krajíčku. Obejmu se s Jitkou, která chce, abych k tomu moři jela s ní. Samozřejmě za její šek. Nevím, co bych jí na to řekla. Přes slzy skoro nevidím, takže mě musí držet, abych nešlápla vedle. Slova se naštěstí ujme moderátor: “Takže před vámi stojí výherkyně jak města, tak poroty! Jistě ji nevidíte naposled. Čeká ji rozhovor s místními novinami a také slibné módní přehlídky a to je jí teprve patnáct!” od asistentek dostaneme pokyn, že máme odejít do zákulisí. Tam se mi kolem krku vrhnou Maky s Míšou. Málem to neustojím, ale pořád dávám pozor na šaty. Z každé strany slyším slova chvály i na Míšinu adresu, bez ní bych tu přeci ani nebyla. Jelikož naše město nemá jen jedny noviny, pořád vidím samé fotoaparáty a tak mě Míša odvede do mé šatny. “Jo, mám ti vyřídit pozdrav od rodiny a taky tu byl David, ale Maky ho vyhodila!” zasměje se a já se můžu konečně převléknou do pohodlného oblečení. “Co to děláš?” civí na mě jak na sochu. “To si vzít nemůžeš. V baru se koná párty pro tebe a nezapomeň, že teď jsi módní ikona města pro mladé holky, ale musíš se oblékat elegantně!” hodí mi opět černé lodičky a černé mini šaty, které se zavazují za krkem a dole jsou nařasené. “Co? Párty, co tam jako budu dělat?” zeptám se, když mi dělá drdol a znovu jinak líčí. “No, jelikož jsem teď tvoje manažerka, tak jsme se dohodli, takže jsem to už nahlásila. Přijdeš tam, řekneš slova díků a pak si přepiješ. Jistě tě budou hodně fotit no a pak máš domluvené rozhovory s pár časopisy a novinami z města. A abych nezapomněla…. Už nejsi jen normální holka. Zítra se máš dostavit do kanceláře, aby si podepsala smlouvu. Podle dohody bych sice měla chodit všude s tebou, ale nebudu. Budu se starat o tvoji vizáž, na různých akcích atd. ale v tvém normálním životě si můžeš dělat co chceš, ale samozřejmě žádné skandály. Kdyby tě zvali na různé akce, tak pojedu s tebou, protože já jsme tvůj pracovní život a rodiny ten osobní, tohle si prosím tě pamatuj. Hotovo, počkám na tebe v autě.” Řekne a jen tak si odejde. Mám v hlavě strašný bordel. Co když nebudu stíhat školu? Co když se budu muset odstěhovat do prahy, nebo jezdit po zahraničích a na různé akce. Už nejsme ta pohodová puberťačka, už budu pracovat, škola prostě musí stranou. Na tomhle se nakonec ustálím a jsem ochotná prostě stát se dospělou modelkou, cestující a snad časem i úspěšnou. Vezmu si kabát s kabelkou, kterou mi připravila Míša- jak jinak. “Můžu dál?” ozve se hlas od dveřích. Otočím se a tam stojí David s růží v ruce. “Co chceš, jsme na odchod!” odseknu mu, teď s ním opravdu mluvit nechci. “Nezdržím tě!” snaží se mě přemlouvat a já nakonec svolím. Stoupnu si přímo proti němu a udělám to, co jsem chtěla už strašně dávno, dám mu facku. “Tohle jsem chtěla udělat už strašně dávno!!” řeknu mu na vysvětlenou, ale on místo toho, aby odešel jen stojí a po chvilce mě políbí….

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář